Zdenka Nováková měla v dětství díky rodinnému zázemí blízko k hudbě a tanci, když se však rozhodovala, na jakou vysokou školu podá přihlášku, zvítězila architektura. V roce 1957 složila přijímací zkoušku a z rodného Jičína se přestěhovala do Prahy, kde začala navštěvovat Fakultu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického. Studentské roky Zdenky Novákové spadají do uvolněné atmosféry šedesátých let dvacátého století, kdy „již byl socialistický realismus pasé a architektonické úlohy byly řešeny v duchu střízlivosti“ (Vorlík, rozhovor se Z. Novákovou, 2020, s. 78). Ve své kariéře dosáhla Zdenka Nováková řady úspěchů, jak na poli projekčním – v podobě první velké realizace administrativní budovy Chemapol-Investa, tak i pedagogickém – stala se první ženou-docentkou na Akademii výtvarných umění v Praze. Celoživotní tvorba Z. Novákové je úzce spjata s uměním, ať již v rámci navrhování výstav (např. oceňovaná galerijní expozice v přesunutém mosteckém kostele Nanebevzetí Panny Marie), sepjetí jejích architektonických realizací s výtvarnými díly, či v rámci vlastní malířské tvorby.
Na architektonickou scénu se Zdenka Nováková uvedla v roce 1964 ve svých čtyřiadvaceti letech, krátce po nástupu do ateliéru Karla Pragera v Krajském projektovém ústavu v Praze, kdy spolu s Dagmar Šestákovou vypracovaly projekt budovy energetiky v Praze-Vršovicích, se kterým zvítězily v anonymní architektonické soutěži. Jak bylo běžné, soutěž zpracovávaly ve svém volném čase nad rámec pracovních povinností v projektovém ústavu. Vítězství dvou mladých žen ve velké soutěži bylo pro jejich kolegy i vedoucí architekty poměrně velkým překvapením. Obě autorky projekt následně rozpracovaly, nicméně k realizaci nedošlo. Nová naděje přišla v okamžiku, kdy návrh převzalo Ministerstvo zahraničního obchodu a rozhodlo se jej využít pro nové sídlo PZO Chemapol a Investa (1966–1970). Komplex byl zrealizován ve spolupráci s oběma autorkami jako „palác v zahradě s terasovým řešením parteru“. Nejvýraznějším prvkem je dvanáctiposchoďový deskový objekt, k němuž se ze severu a jihu připojují dva menší kvádry. Všechny objemy jsou propojené nízkou horizontální podnoží, v níž se nachází reprezentativní prostory přístupné z úrovně ulice. Dodavatelem stavby byla italská firma FEAL, pro kterou šlo o první spolupráci na poli české architektury. Nováková vzpomíná, že spolupráce se zahraniční firmou byla výzvou: „Na prvním setkání ve firmě FEAL v roce 1966 nás architekt Alajmo, se kterým jsme dělali prováděcí výkresy, informoval, že firma má zavedený jednotný konstrukční systém vhodný spíše pro uniformní stavby a naše požadavky na atypické detaily ve smyslu individuální architektury jsme s ním pak řešili celý týden. Ale úspěšně.“ Obě architektky měly možnost pracovat na prováděcích výkresech přímo v kancelářích firmy v italském Miláně a prosadily tak autorsky navržené stavební detaily, vhodnou volbu materiálů i barevného řešení. Nováková v projektu uplatnila také umělecká díla – jak ta monumentální a vytvořená přímo pro vybrané prostory (atrium, foyer, parter), tak i kurátorsky vybíraná z již existujících portfolií soudobých českých výtvarníků. V objektu tak vznikla kolekce českého výtvarného umění, které v 60. letech bylo na světové úrovni – například tvorba Miloslava Chlupáče (opukový reliéf na čelní stěně vstupní haly), Věry Janouškové (kovové plastiky pro vodní plochu v atriu), Zdeňka Palcra (opuková plastika v pasáži mezi budovami) nebo Josefa Klimeše (dřevěné reliéfy pro recepční salonky).
Důležitou osobnost v profesním životě Zdenky Novákové představoval architekt František Cubr, s nímž započala spolupráci již během studií, když se stala pomocnou vědeckou silou na Ústavu interiéru a výstavnictví FA ČVUT, kde Cubr vyučoval (a vedl též diplomovou práci Zdenky Novákové, rozsáhlý projekt Leteckého centra v Praze). Zde také v roce 1966 získala Nováková místo asistentky Františka Cubra a zapojila se do spolupráce na interiérech pavilonu pro Expo 67 v Montrealu. V roce 1968 se s Cubrem přesunula na Akademii výtvarných umění, kde byl její starší kolega jmenován vedoucím profesorem školy architektury a Zdenka Nováková se opět stala odbornou asistentkou. Architektka působila na AVU do roku 1990, v roce 1980 zde jako první žena ve stoosmdesátileté historii školy získala docenturu (po vypracování teoretického spisu Výtvarné dílo v architektuře). Na AVU se věnovala studentům architektury (řádným i postgraduálním), studentům sochařství a malby, přednášela problematiku výtvarné spolupráce a zasedala v řadě odborných komisí. Přestože měla Zdenka Nováková možnost opětovně se uplatnit ve velké projektové organizaci (KPÚ, PPÚ) a „vršit jednu stavbu na druhou“, dala přednost inspirativnímu prostředí Akademie, které jí umožnilo svobodnější volbu projektové práce a lepší propojení rodinného a profesního života (rozhovor Kláry Brůhové se Zdenkou Novákovou, 20. 10. a 14. 12. 2021).
Ve své praxi se Zdenka Nováková věnovala zejména tvorbě interiérů a výstavnictví. Rozhodnutí pro tuto specializaci nasměrovaly už přednášky architekta Františka Cubra konané v rámci předmětu Interiér a výstavnictví, který Nováková absolvovala na ČVUT. Téma tvorby interiéru pak Nováková sama komplexně zpracovala na výstavě Současná česká interiérová tvorba: 1978–1988 v Galerii Jaroslava Fragnera v roce 1989.
Specifickou oblastí interiérové tvorby, kterou se Zdenka Nováková zabývala, byly zásahy do historického prostředí. Podle architektky bylo důležité „postupovat s velkými ohledy na historické a umělecké hodnoty minulosti“, a zároveň „soudobým přístupem k problematice prostor proměnit v nové dílo, sloužící nové funkci“. (Nováková, 1989, s. 39) Jedním z prvních projektů, pracujících s novodobými zásahy do historické struktury, na kterém se architektka podílela, byla rekonstrukce Jiřského kláštera na Pražském hradě pro potřeby stálé expozice sbírky starého českého umění Národní galerie v Praze (1969–1986). Jako náplň rekonstruovaného kláštera byla prosazena expozice gotického a barokního umění. Od r. 1969 byl pod vedením Františka Cubra řešen celý komplex expozičních prostor, který zahrnoval suterén, přízemí s ambitem a první patro, jež umožnilo vytvořit zde velký souvislý prostor. Prostorové ztvárnění bylo založeno na působení výtvarných prostředků tak, aby se uplatnila historická stavba i každý jednotlivý exponát. Výtvarná díla architekti exponovali pomocí řady individuálních detailů – soklů, stojanů, vitrín nebo svítidel. Zdenka Nováková je autorkou rozměrných perspektiv, které zachycují prostorové možnosti expozice a také autorkou detailních výrobních výkresů zmíněných individualizovaných prvků. Realizace expozice se protáhla do poloviny osmdesátých let. Po smrti Františka Cubra v roce 1976 převzala Nováková vedení celého projektu a následující roky řešila i další nevyužité prostory kláštera a následující reinstalace.
Mezi další významné projekty pracující s historickým prostředím patří řešení památníku českého státu v rotundě na hoře Říp (1974–1979). Zdenka Nováková získala tuto práci vítězstvím v architektonické soutěži v roce 1974. Zde akcentovala prostý výraz opukového kamene, jenž doplnila individualizovanými prvky – vertikálním svítidlem, mosaznými plochami s nápisem, mřížemi empory či atypickými klikami. Realizace získala druhou cenu v celostátní přehlídce architektonických realizací SČA, a byla prezentována na řadě zahraničních výstav pořádaných svazem architektů.
V roce 1982 byla Nováková vyzvána ke zpracování scénáře řešení interiéru přesunutého mosteckého kostela Nanebevzetí Panny Marie, který byl mnoho let po slavnostním transferu sice rekonstruovaný, avšak prázdný. Práce se sakrálním podtextem byla v této době neprosaditelná, proto architektka upřednostnila jako hlavní funkci kostela galerii umění, díky čemuž mohl být prezentován nejen původní, historicky i umělecky cenný inventář kostela, ale také kolekce starého umění, které bylo získáno z různých míst severočeského regionu. K práci v historickém kontextu uvádí: „Obtížný úkol je, když exponáty jsou památkou a historický objekt, ve kterém expozice má být, je rovněž památka. Stavba má většinou úplně jiné měřítko než například malá soška madony.. Jedná se tedy o vyřešení vztahu měřítkového a dobového. Vzhledem k tomu, že my to tvoříme teď, se soudobými prostředky, nemá smysl neuměle napodobovat historický styl. Současný rukopis ale musí dát památce vyniknout, aby tam byla určitá harmonie, vzájemná souhra...“ (rozhovor K. Brůhové se Z. Novákovou 14. 12. 2001). Sbírka i sama architektura kostela byla autorkou chápána jako stálá expozice, což zdůraznila způsobem instalace – rozvržením exponátů v prostoru a rovněž individuálně navrženým souborem výstavního zařízení včetně atypických osvětlovacích těles, které zdůrazňovaly nejen exponáty, ale také klenbu kostela. Návrh Zdenky Novákové byl realizován v plném rozsahu a kostel byl slavnostně otevřen v prosinci 1988. O kvalitě jejího řešení svědčí také mezinárodní ocenění v podobě Interior Design International Award udělené v roce 1989 v Londýně.
Mezi další výstavní a interiérové realizace architektky patří Výstava českého plakátu 1890–1914 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (1969–1971), rekonstrukce souboru interiérů Čs. velvyslanectví v Moskvě, se Zdeňkem Pokorným (1978), rekonstrukce románské baziliky ve Vroutku (1977–1980), výstava Přírůstky Slovenského národního muzea v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (1981), rekonstrukce Bílého zámku v Hradci nad Moravicí a řešení souboru interiérů pro expozice a společenské účely (1978–1992), návrh a realizace interiéru a mobiliáře pro kapli premonstrátů Strahovského kláštera v Praze (1991–1993) a další. Na výstavě František Cubr a jeho žáci (NGP, 2007) zpracovala Nováková odkaz svého mentora a jeho školy.
Součástí portfolia autorky je i dlouhá řada nerealizovaných projektů, například studie rozšíření Vyšehradského hřbitova v Praze a rehabilitace Slavína (1973) a studie Olšanských hřbitovů v Praze (1974–1975), studie nové budovy Národní galerie v Praze na Letné, se Stanislavem Pickem a Stanislavem Švecem (1977), projekt rekonstrukce a úprav expozice Obrazárny Pražského hradu (1989–1992) nebo projekt rekonstrukce a řešení souboru interiérů Hotelu Bellevue na pražském nábřeží (1990–1991).
Zdenka Nováková je také malířkou. Ve svých obrazech se zabývá především inspiracemi z přírody, hudby či tance a v rozsáhlých cyklech plně projevuje svůj smysl pro barvy a imaginaci.
Zdroje:
Jaroslav Otruba, Soutěž na řešení provozní budovy sektoru energetiky v Praze-Vršovicích, Architektura ČSR XXIV, 1965, č. 2, s. 83–90.
Zdeňka Nováková, K typologii výtvarného díla v soudobé tvorbě prostředí, Architektura ČSR XXXVII, 1978, s. 82–87.
Marie Benešová, Památník českého státu na hoře Říp, Architektura ČSR XXXIX, 1980, s. 98–101.
Jan Novotný, Galerie v mosteckém chrámu, Československý architekt XXXV, 1989, č. 7, s. 3.
Interior Design Award, Interior Design, 1989, č. 7, s. 60.
Zdenka Nováková, Současná česká interiérová tvorba 1978–1988, kat. výst., Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 1989.
Zdenka Nováková, Na křídlech šedesátých let. Spolupráce s Františkem Cubrem, in: Petr Urlich – Petr Vorlík – Katarína Andrášiová – Lenka Popelová – Beryl Filsaková, Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků, Praha 2006, s. 154–165.
Radomíra Sedláková, František Cubr a jeho žáci, Národní galerie v Praze 26. 4. – 3. 6. 2007, Art&Interior 2007.
Petr Volf, Křídla: tvorba architektky a malířky Zdenky Marie Novákové, Praha 2016.
Petr Vorlík, Zdenka Nováková, in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory. Architektura 80. let, Praha 2020, s. 78–87.
Rozhovor Kláry Brůhové se Zdenkou Novákovou, v rámci výzkumného projektu "Ženy v architektuře", Praha, 20. 10. a 14. 12. 2021.
Klára Brůhová, „Západní“ konstrukční systém pro prominentní kancelářské budovy. Zdenka Nováková – Dagmar Šestáková, Sídlo podniku zahraničního obchodu Chemapol-Investa v Praze, 1964–1970, in: Cyril Říha (ed.), Architektura a česká politika v 19.–21. století, kat. výst., Praha 2022, s. 268–273.
