Jaroslava Gloserová se narodila v roce 1932 do rodiny Antonína a Anny Fialových. Její otec pracoval ve škodovácké dělovce a během druhé světové války strávil čtyři roky v koncentračním táboře. Jaroslavu tehdy vychovávala matka společně s její sestřenicí. Životní postoje a hodnotovou orientaci mladé dívky formovaly skromné poměry, ze kterých vzešla, přesvědčení jejích blízkých včetně tety, jež stála u zrodu Komunistické strany Československa, i prožitek druhé světové války a věznění otce.
Po nástupu na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství na pražské technice v roce 1951 se Jaroslava spolu se svým budoucím mužem Hynkem Gloserem angažovala v Československém svazu mládeže a stala se i členkou KSČ. Na fakultě se Jaroslava učila u architektů a urbanistů Jindřicha Kriseho, Jana Krásného či Emila Kovaříka. Po absolutoriu a sňatku nastoupila v roce 1957 spolu se svým manželem do Studijního a typizačního ústavu Praha. Rok nato se oba přesunuli do plzeňského Stavoprojektu. Ještě téhož roku Jaroslava Gloserová přivedla na svět syna Jiřího. Zatímco Hynek, na rozdíl od své ženy spíše muž urbanistických koncepcí, odborných jednání a „politicko-společenského angažmá“, se po šesti letech dostal do čela zdejšího Útvaru hlavního architekta (ÚHA), Jaroslava se intenzivní práci ve Stavoprojektu věnovala až do konce života.
Na větších úkolech začala Gloserová, tehdy již matka i druhorozeného syna Hynka ml., pracovat v šedesátých letech. V týmu vedeném Janem Zikmundem spolupracovala na projektu výškové administrativní budovy s objektem restaurace Bohemia v Plzni. Administrativní věž s ocelovou nosnou konstrukcí a lehkým obvodovým pláštěm se typem i formou přihlašovala k soudobé technologicky vyspělé architektuře. Architektka ve spolupráci s Vladimírem Belšánem vypracovala návrh interiéru restaurace.
Její první samostatnou komplexní realizací v Plzni se v letech 1968–1972 stal hotel Ural na náměstí Republiky v historickém jádru Plzně. Její úvodní projekt a další fáze návrhu provázela kritika ze strany státní památkové péče (novostavbě měla mj. ustoupit cenná historická budova hotelu Central a několik dalších domů), práci navíc architektce ztěžovalo další těhotenství. Na projektu nicméně pracovala až do narození dcery Halky v listopadu 1967 a pokračovala i po porodu (rozhovor s Hynkem Gloserem, 2021). Na mediální kampaň a občanské protesty proti demolici Centralu, které se odehrály v atmosféře demokratizačních nálad Pražského jara, Gloserová reagovala článkem, v němž záměr hájila a relativizovala hodnotu historického domu. Novostavbu na stránkách tisku podpořil i Hynek Gloser, který se o prosazení hotelu Ural politickou silou Západočeského krajského národního výboru a Městského národního výboru významně přičinil především ze své vedoucí pozice na ÚHA.
Výslednou variantu projektu, do níž již zapracovala požadavky památkářů, připravila Jaroslava Gloserová v červenci 1968. Zjednodušením a zároveň zjemněním plastického řešení průčelí do náměstí a jeho důsledným svázáním pravoúhlou kompozicí vertikál a horizontál dokázala lépe reagovat na kontext místa. V interiéru, jehož návrh vypracovala společně s manželem Hynkem a Antonem Husárem, uplatnila v hojné míře sklo a mramor několika barev. Přestože realizaci projektu hotelu prosadila vůle místního establishmentu, po srpnu 1968 se Jaroslava Gloserová neváhala vůči politické moci vymezit. Stala se jednou z autorek ilegálního letáku upozorňujícího na normalizační propouštění odborníků v plzeňském Stavoprojektu. Po vyšetřování vedeném StB se za ni postavil krajský výbor KSČ. Její stíhání ukončila až amnestie prezidenta Ludvíka Svobody v roce 1973.
I jako matka tří dětí se Jaroslava Gloserová intenzivně věnovala tvůrčí práci. Umožňovala jí to mj. pomoc její matky, která po smrti architektčina otce v roce 1967 vedla Gloserovým domácnost (rozhovor s Hynkem Gloserem, 2021). V roce 1971 architektka navrhla přístavbu polikliniky na Denisově nábřeží v Plzni, rok poté se ve skupině s Vladimírem Belšánem, Miloslavem Sýkorou a Zbyňkem Tichým zúčastnila vnitroústavní soutěže na řešení kulturního domu ROH v Plzni. V dalších letech přineslo Jaroslavě Gloserové působení ve Stavoprojektu množství úkolů pro druhé poválečné plzeňské sídliště v Plzni-Doubravce a pro nové obytné celky na Severním Předměstí. Poté, co architektka pro doubravecké sídliště v rychlém sledu navrhla komplex 14. základní školy, středisko obchodu a služeb a bytový dům s prodejnou, pracovala v dalších letech na návrzích sídlišť Lochotín a Bolevec. Pro Bolevec roku 1975 vypracovala i podrobný územní plán. Na Severním Předměstí došla uskutečnění řada jejích projektů občanské vybavenosti, které tehdy ve Stavoprojektu vypracovala coby jedna z vedoucích projektantek těchto staveb: budovy 78. mateřské školy, 32. základní školy a 1. ZŠ, nákupního centra a léčebny dlouhodobě nemocných. Realizoval se i její návrh interiéru městské knihovny v historickém centru města, připravený společně s L. Martanem. Pouze na papíře naopak zůstal architektčin projekt areálu sportu a zdraví v Plzni – Českém údolí.
Mezi školskými stavbami Jaroslavy Gloserové vyniká svojí specifickou funkcí i vytříbenou formou Krajská politická škola, vystavěná v letech 1972–1975 rovněž na území Severního Předměstí. Architektka na návrhu budovy spolupracovala s Miroslavem Kleinem, Miloslavem Sýkorou a Josefem Cimickým. Gloserová s kolegy navrhli novostavbu jako soubor čtyř pavilonů, v nichž exponovanou funkci budovy neartikulovali monumentální formou či výraznými gesty, nýbrž harmonií uměřených tvarů a péčí věnovanou podobě jednotlivých prostorů. Podobně jako v řadě dalších případů vypracovala návrh kultivovaného a umělecky vybaveného interiéru právě Gloserová.
Vedle hotelu Ural se nejvýraznější stopou Jaroslavy Gloserové v Plzni stala jedna z jejích posledních realizací – správní budova ředitelství Sboru národní bezpečnosti. Dominantní hmota mohutného sedmipodlažního objektu se železobetonovým skeletem a podzemním parkovištěm odpovídala „silové“ funkci i novému měřítku okolí. Tak jako v dalších případech architektka promítla do objemového řešení i tvarosloví domu vliv mezinárodního stylu, proložila je však vybranými brutalistickými motivy. Zvláštní pozornost opět věnovala interiéru, v němž uplatnila řadu uměleckých děl. Na začátku roku 1981 však zemřela a její projekt pak realizací provedl vedoucí „jejího“ střediska Stavoprojektu Miloslav Sýkora.
Práci i životní dráhu Jaroslavy Gloserové již rok po její smrti připomněla výstava Jaroslava Gloserová / Plzeň. Profil díla a osobnosti 1957–1981 a stejnojmenný katalog. Ačkoliv její tvorbu nelze ztotožňovat pouze s funkčně, teritoriálně i symbolicky prominentními stavbami hotelu Ural, Krajské politické školy či Sboru národní bezpečnosti, staly se právě tyto realizace dokladem jejích tvůrčích schopností a zároveň ilustrativní výpovědí o ambicích generace poválečných architektů a architektek výrazně proměnit vystavěné prostředí novými, ryze soudobými prostředky. Jaroslava Gloserová této architektuře programově nebojácných solitérů dokázala vtisknout kromě nezpochybnitelných provozních a formálních kvalit zároveň velmi lidskou tvář.
Text je zkrácenou a upravenou verzí textu publikovaného v knize Architektura 58–89: Petr Klíma, Jaroslava Gloserová. Architektka nové Plzně, in: Vladimir 518 (ed.), Architektura 58–89, Praha 2022, s. 227–241.
Zdroje:
Petr Domanický, Lesk, barvy a iluze. Architektura Plzně v šedesátých letech, Plzeň 2013.
Matěj Forejt, Krajská politická škola, doposud nepublikovaný rukopis pro projekt Plzeňský architektonický manuál (PAM), 2020.
Hynek Gloser et al., Jaroslava Gloserová / Plzeň. Profil díla a osobnosti 1957–1981, Plzeň 1982.
Jaroslava Gloserová, Slovo autorky projektu moderního hotelu na plzeňském náměstí, Pravda 49, 1968, 8. 3., s. 3.
Petr Klíma, Jaroslava Gloserová. Architektka nové Plzně, in: Vladimir 518 (ed.), Architektura 58–89, Praha 2022.
Ivan Martinovský a kol., Dějiny Plzně v datech, Praha 2004, s. 494.
Miloslav Sýkora, Krajská politická škola „Vítězného února“, Architektura ČSSR XXXV, 1976, č. 5, s. 200–205.
Rozhovor Petra Klímy s Hynkem Gloserem ml., 3. 5. 2021.
Miloslav Sýkora, Stavby a projekty. Výběr z let 1971–1975, Plzeň 1976.
Svatopluk Voděra, Poznámky k likvidaci hotelu Centrál, Československý architekt XIII, 1968, č. 7, s. 3.
Šárka Ženíšková, Hotel Central v Plzni (bakalářská práce), Ústav dějin umění FF JU, České Budějovice 2012.
