Jaromíra Šimoníková (roz. Košinová) své dětství a mládí prožila v Přerově. Přesvědčení, že po období poválečného nedostatku bude naléhavě potřeba vytvářet nové prostředí i nové předměty, ji vedlo ke studiu architektury na pražské technice, kde v roce 1963 absolvovala s projektem kavárenské restaurace Nebozízek u Františka Cubra. Po škole nastoupila do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), kde jako čerstvá absolventka vytvořila interiéry snack-baru U Zlaté uličky na Pražském hradě, pro které navrhla řadu atypických prvků, mezi něž patřily mimo jiné otočné barové židle se zelenými keramickými podstavci s betonovým jádrem.
V SÚRPMO ale nezůstala dlouho. Během studia architektury začala také docházet jako mimořádná studentka do ateliéru scénografie Františka Tröstera na DAMU. V roce 1964, kdy jí bylo umožněno ve studiích pokračovat jako řádná studentka, z projektového ústavu odešla. V následujícím roce se jí narodila dcera Marta. Studium u Tröstera jí kromě práce na scénografii několika úspěšných studentských divadelních představení přineslo i jedno neobvyklé zadání – zúčastnila se interní ateliérové soutěže na insignie Akademie múzických umění, kde zvítězil její návrh řetězů pro akademické funkcionáře, jež byly v roce 1968 realizovány a jsou touto vysokou školou užívány dodnes.
V polovině 60. let Jaromíra Šimoníková uspěla v užší soutěži na úpravu venkovního prostranství nově budovaného areálu zemědělské univerzity v Praze-Suchdole, kde byly podle jejího návrhu realizovány monumentální sluneční hodiny, jejichž plastické stupně inspirované letokruhy stromu zároveň slouží i pro posezení. Objekt slunečních hodin jako prvek veřejného prostranství později ztvárnila ještě dvakrát, v Malém Smokovci a Dolních Břežanech. Další oceněný projekt ze 60. let, který ale nakonec nevyústil v realizaci, pocházel ze soutěže na kašny a fontány pro Prahu, součástí jejíhož zadání byl i výběr umístění navrženého objektu. Šimoníková v ní navrhla kašnu na podestu Nových zámeckých schodů na Malé Straně v Praze.
V roce 1966 nastoupila do Ateliéru Beta vedeného Janem Šrámkem nově vzniklého Sdružení projektových ateliérů, kde pracoval i její manžel Ivo Šimoník. Zde kromě práce na architektonických projektech dostala možnost navrhnout židli z ohýbaného dřeva pro československý pavilon EXPO ’70 v Ósace. Po následujícím období, kdy pracovala samostatně, především na návrzích nábytku, nastoupila motivována zájmem o historii navrhování průmyslově vyráběného nábytku na Ústav teorie a dějin umění Československé akademie věd jako vědecká aspirantka. Studiem historických materiálů, zejména dokladů o první světové výstavě v Londýně roku 1851, dospěla k názoru, že u počátků funkčních forem nábytku vytvořených pro průmyslovou výrobu stojí firma Thonet, a ve své práci se pak soustředila na vývoj základních tvarů jejích produktů. Ještě před obhajobou kandidátské dizertační práce (titul CSc. získala v roce 1981) přešla do Institutu průmyslového designu na pozici vědecké pracovnice, kde až do roku 1990 pracovala na výzkumných úkolech zaměřených především na interiérovou tvorbu, typologii nábytku, jeho navrhování a historii. Během výzkumné práce na akademii i v institutu příležitostně zpracovávala návrhy interiérů i nábytku.
V první polovině 90. let se vrátila naplno k navrhování. Její židle byly vystaveny na několika českých a zahraničních veletrzích a přehlídkách. V tomto období také zpracovala interiéry reprezentativních poboček ČSOB v Praze a v Ostravě, zasedací prostory Úřadu vlády ČR ve Strakově akademii a se svou dcerou Martou Hradečnou-Šimoníkovou získala odměnu v soutěži na řešení jednacího sálu a přilehlých reprezentačních prostor Senátu ČR. Angažovala se také v Asociaci interiérových architektů, kde zastávala pozici viceprezidentky. Na jednom ze zahraničních veletrhů nábytku v roce 1996 ji František Vrána, dlouholetý pracovník Vývoje nábytkářského průmyslu Brno, seznámil se záměrem zavést studium designu nábytku na Mendelově univerzitě v Brně. Díky tomuto setkání posléze začalo její patnáctileté pedagogické působení na nově založeném Ústavu nábytku, kde vyučovala předmět východiska tvorby a vedla ateliéry navrhování nábytku a prvků malé architektury. Vytvořila zde také koncepci nového předmětu Inspirace přírodními strukturami, zahrnující mimo jiné bionický přístup k designu nábytku, a tomuto tématu se věnovala i ve své habilitační práci.
Je členkou České komory architektů a Unive výtvarných umělců ČR.
Zdroje:
Jiří Michálek, Veřejná soutěž na kašny a fontány v Praze, Architektura ČSSR XXVII, 1968, č. 7, s. 404–407.
Jaromíra Šimoníková, Interiérová tvorba, Praha, 1982.
Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo. Architektura, Praha, 2000.
Rozhovor Šárky Malošíkové, Kláry Brůhové a Heleny Huber-Doudové s Jaromírou Šimoníkovou, Praha, březen 2022.
Antonie Varju, Jaromíra Šimoníková (pasport v rámci cvičení Dějiny a teorie architektury 5), FA ČVUT v Praze, Praha 2022.
