Architektura Aleny Šrámkové je v povědomí nejširší veřejnosti spojena s pojmem "česká přísnost". Šrámková vystudovala architekturu v Bratislavě na Slovenské vysoké škole technické u Vladimíra Karfíka, který jako spolupracovník Le Corbusiera a hlavní architekt Zlína prosazoval racionální rastr a utilitární pojetí funkcionalismu. Šrámková pokračovala na postgraduálním studiu na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze u Jaroslava Fragnera. Fragner podle Šrámkové kladl důraz na „noblesní využití a dimenze prostor“. (rozhlasové Osudy Aleny Šrámkové, díl 5) Svá studia Šrámková charakterizuje jako výrazně ovlivněná sorelou, až do období na AVU. Po studiích pracovala ve Státním projektovém ústavu obchodu Praha, spolupracovala s Jindřichem Pulkrábkem a Zdeňkem Ebelem, poté v Projektovém ústavu hl. m. Prahy s Ladislavem Lábusem (PÚ VHMP, Studio Delta). Na nemnoha projektech spolupracovala s ateliérem Beta svého manžela Jana Šrámka.
Zvláštním aspektem díla Aleny Šrámkové je její hledání úlohy, kterou by měl hrát dům ve městě. Nikde nenalezneme pochybnosti o tom, jak by dům měl vypadat v půdorysu, jak by měl být funkčně rozvržený. Výraz domu byl asi největší výzvou. K tomuto směřuje i Rostislav Švácha ve své interpretaci díla Šrámkové jako „domu s okny“, poprvé uplatněném ve velmi abstraktní rovině u administrativního domu ČKD Na Můstku. Tento dům teoretik architektury Jiří Ševčík označil jako první stavbu postmodernismu v Československu, ve smyslu posunu paradigmatu. Jakou tváří se k nám dům staví? Jak vystupuje v obrazu města? Domy („baráky“, jak je sama nazývala), které Šrámková navrhovala do městské zástavby, byly velmi ukázněné, neoracionalistické. Rastr podélných dlouhých oken často navazoval na funkcionalistické předobrazy, například palác Merkur v Revoluční ulici od Jaroslava Fragnera. V geometrickém minimalismu nabývaly o to většího významu opakující se motivy, jako například věže, valbové střechy, pasáže, které dům postavily „na nohy“ a dávaly mu subtilní výraz.
Od 90. let se její architektura staví proti jednoduché líbivosti. Je přímočará a bezokrasná, někomu by se chtělo říci tvrdá. Je esencí české přísnosti v době, kdy je autorům k dispozici nekonečné množství tvarů, barev a materiálů. Alena Šrámková chtěla vychovávat, upozorňovala na nejjednodušší elementy a východiska, „obyčejné“ materiály a techniky. Nejvýznamnější realizací Šrámkové je nová budova Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích (spoluautoři Tomáš Koumar a Lukáš Ehl). Budova je navržena velkoryse okolo tří rozsáhlých atrií, plášť budovy je cihlový, pouze ve „vykousnutém“ nástupním čtverci se odhaluje betonová konstrukce. Využitím atrií se autorce podařilo téma fasády přenést i do vnitřku budovy, do velkorysého prostoru osmipodlažních atrií studenti hledí skrze pravidelný rastr podélných oken. Formální experiment Šrámková připouští u přístaveb tří poslucháren: jejich sešikmení a výrazná barevnost posouvají „přísnou“ architekturu do současné doby a připouští hravost. Alena Šrámková studenty chtěla vychovávat k úspornosti v materiálovém a formálním výrazu, k respektu k vlastnímu okolí, k velkorysosti prostoru a k nadhledu.
Druhou, méně patrnou rovinou tvorby Aleny Šrámkové jsou překvapivě barevné a formálně uvolněné pastely a skici, mnohdy neúplné, neuskutečněné varianty návrhu. Některé projekty vznikaly dlouhá léta a autorka se k zadáním opakovaně vracela (jako např. u vize obchodního domu Tuzex a později Skandinávského centra na Karlově náměstí). Tyto skici odhalovaly Alenu Šrámkovou jako architektku, která s návrhem bojuje, urputně hledá výraz domu, připouští nepravidelnosti, aby je mohla popřít a vrátit se k pravidelnosti rastru nebo pravoúhlé sítě. Především u návrhů soukromých domů od 90. let dominoval až figurativní charakter zdůrazňující terasy či zubatice, jako například u studie vily ve Vonoklasech, anebo lidské proporce jako u obytné věže pro vědeckého pracovníka v Košíku u Prahy. Ve své minimalistické expresivnosti kreseb se Šrámková blíží Johnu Hejdukovi, který byl jejím velkým vzorem.
Alena Šrámková byla schopná se prosadit jako žena v náročné konkurenci svých mužských kolegů. Ona sama podle vlastních slov spíše „patřila k těm klukům“, okamžitě po válce využila možnosti sloučeného vyučování a nastoupila do dosud plně chlapeckého gymnázia jako jediná dívka (rozhlasové Osudy Aleny Šrámkové, díl 1). Profesně se vymezovala i vůči svému manželovi, talentovanému architektovi Janu Šrámkovi, autorovi řady významných staveb. Organický, bohatě tvarovaný a expresivní brutalististický výraz 60. let stavěla do protipólu vlastní přímočaré, redukované architektuře. Rozhodla se hledat vlastní přístup, bohužel řada jejích skvělých staveb zůstala na papíře (například nerealizovaný hotel na Pankráci, Tuzex / Skandinávské centrum na Karlově náměstí a další) – Šrámková to sama přičítala nedůvěře investorů v ženy v architektuře v českém prostředí. Jan Šrámek vedl jednání s investory i u klíčového projektu Domu ČKD Na Můstku. Šrámková se po jeho realizaci stala uznávanou ve společnosti architektů, byla členkou skupiny Středotlakých, vedla ateliér na neoficiální Zlaté škole architektury. Po roce 1989 se intenzivně angažovala v Obci architektů a vyučovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
Zdroje:
Osudy Aleny Šrámkové, architektky, autorky a spoluautorky řady významných staveb (5/5), https://www.mujrozhlas.cz/osudy/osudy-aleny-sramkove-architektky-autorky-spoluautorky-rady-vyznamnych-staveb, vyhledáné 23.04.2022.
Osudy Aleny Šrámkové, architektky, autorky a spoluautorky řady významných staveb (1/5), https://www.mujrozhlas.cz/osudy/osudy-aleny-sramkove-architektky-autorky-spoluautorky-rady-vyznamnych-staveb, vyhledáno 23.04.2022.
