Architektka a historička architektury Milada Radová-Štiková byla oceňovanou pedagožkou a badatelkou. Zabývala se středověkou architekturou, zejména románskou a pozdně gotickou, a zaměřovala se také na problematiku ochrany památek. Ve svém „Studentském vědeckém kroužku“, otevřeném prostoru pro neformální setkávání se studujícími i spřátelenými badateli a badatelkami, probudila k zájmu o stavební památky minulosti několik generací tvůrců, a přitáhla je k působení v oboru památkové péče.
Milada Radová, rozená Štiková, se narodila v Terstu a vyrostla v rodině diplomata Františka Štiky na pražské Ořechovce. Po maturitě na reálném gymnáziu začala v roce 1939 navštěvovat Fakultu architektury ČVUT, vzdělávání však musela kvůli uzavření vysokých škol přerušit. V průběhu druhé světové války nicméně absolvovala nástavbové studium na Státní průmyslové škole stavební v Praze. Ke studiu architektury se vrátila v roce 1945 a souběžně navštěvovala také přednášky a semináře dějin umění na Filozofické fakultě UK, kde si prohlubovala znalosti dějin středověkého umění.
Od roku 1946 působila Milada Radová-Štiková na Ústavu dějin architektury FA ČVUT jako odborná asistentka u profesora Oldřicha Stefana, kde se podílela jak na výzkumu, tak na pedagogické činnosti. Kádrovými prověrkami a reorganizacemi v padesátých letech prošla jen s obtížemi, důsledkem čehož jí byly omezeny možnosti výuky. Habilitovat se mohla až v roce 1966, během uvolnění politických poměrů blížícího se Pražského jara.
Milada Radová-Štiková svůj odborný zájem soustředila zejména na architekturu období raného středověku až po pozdní gotiku. Věnovala se výzkumu středověkého měšťanského domu. Svým zájmem o historické konstrukce a stopy stavebních postupů přispěla k rozvoji oboru tím, že se jejich poznání stalo regulérní, neopominutelnou součástí bádání o historických stavbách. Detailně studovala specifické stavební součásti, jako např. sklípkové klenby a točitá schodiště. Nezajímala se pouze o rozbor formy stavby a jejích souvislostí, ale snažila se porozumět i historické funkci staveb a odhalit principy konstrukčního myšlení středověkých mistrů. Poznání konstrukce a sledu stavebních proměn jí bylo cestou k pochopení stavby a jejího osudu v čase. Zabývala se rovněž studiem sídelního kontextu zkoumaných staveb. Při rozvíjení metody stavebně historického průzkumu kladla důraz na mezioborovou spolupráci, kterou intenzivně pěstovala zejména s archeologií.
Milada Radová-Štiková udržovala široké mezinárodní kontakty se zahraničními odborníky a odbornicemi, což bylo v podmínkách omezeného cestování a obtížně dostupné zahraniční literatury mimořádné. V badatelské praxi také často spolupracovala s manželem, rovněž architektem, pedagogem a památkářem Oldřichem Radou. Své odborné poznatky, získané cílenými výzkumnými cestami za památkovými objekty, publikovala samostatně nebo ve spolupráci s Oldřichem Radou v desítkách textů a odborných studií. Už jejich rané studie se zabývaly sklípkovými klenbami v české pozdně gotické architektuře – tématem, které zůstalo soukromým vědeckým cílem manželů po několik desetiletí. Dlouhodobá spolupráce Radových na této problematice se zhmotnila v souborném díle Kniha o sklípkových klenbách (1998), jež se stalo prvním počinem svého druhu v české i cizojazyčné odborné literatuře a mezinárodní ohlas mu zajistilo německé vydání z roku 2001. Svou specializaci zúročila Radová-Štiková mj. i při přípravě dokumentace pro nominaci souboru měšťanských domů ve Slavonicích do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (2000).
Téměř čtyři desetiletí vedla Milada Radová-Štiková svůj „Studentský vědecký kroužek“ dějin architektury a památkové péče, hojně navštěvovaný nejen jejími studenty a studentkami, absolventy, ale i dalšími odborníky a odbornicemi. Tento otevřený prostor pro setkávání sloužil nejen k prohloubení znalostí z dějin architektury, ale zejména k osvojení hlubšího způsobu vnímání a chápání historických staveb a rozpoznání jejich hodnot. Díky tomu se Radové-Štikové podařilo vychovat několik generací odborníků a odbornic v oblasti památkové péče, za což si vysloužila přízvisko „učitelka památkářů“.
Mezi žáky Milady Radové-Štikové patří například v památkové péči činní Vojtěch Láska, Eva Volfová, Petr Chotěbor, Eva Fantová, Jiří Škabrada, Miloš Solař, Petr Macek, Yvonne Janková, Jan Žižka, Jan Kaigl, Karel Ksandr nebo Michael Rykl. Ale i praktikující architekti jako Petr Vaďura, Ivan Vavřík, Petr Malínský a další. Na práci Radové-Štikové nejen pedagogickou činností, ale i celkovým přístupem k výzkumu architektury navazuje její dcera, architektka Milena Hauserová.
Milada Radová-Štiková byla proslulá, vedle obrovského vědeckého zaujetí a odborné znalosti, i svým noblesním vystupováním a osobním přístupem. Oceněna byla také jako pedagožka – cenou rektora ČVUT za vědeckou činnost – Felberovou medailí II. stupně (1980) a posléze I. stupně (2000). V roce 2003 byla vyznamenána Ministerstvem kultury ČR za mimořádně významné celoživotní dílo v oblasti průzkumu historické architektury a historických sídel, spojené s dlouhodobou speciální výchovou památkářů v České republice.
Zdroje:
Rozhovor Kláry Brůhové s Milenou Hauserovou, v rámci výzkumného projektu "Ženy v architektuře", Praha, 20. 5. 2022.
Jan Sommer – E. Fantová – Eduarda Lipanská, Učitelka památkářů, Zprávy památkové péče LVI, č. 1, 1996, s. 1.
O autorech, in: M. a O. Radovi, Kniha o sklípkových klenbách, Praha 1998, s. 372.
Vladimír Šlapeta, Za Miladou Radovou-Štikovou, Architekt L, 2004, č. 2, s. 55.
Vladimír Šlapeta, Úmrtí Milady Radové-Štikové, Bulletin české komory architektů XI, 2004, č. 1, s. 8.
Petr Macek, Za paní docentkou Radovou, Průzkumy památek XI, 2004, č. 1, s. 1–2.
Jaroslav Škabrada, Vzpomínky na paní docentku, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, č. 2, s. 171.
Miloš Solař, Paní docentka Radová odešla, Zprávy památkové péče LXIV, 2004, č. 2, s. 170–171.
Vojtěch Láska, K výročí nedožitých 90 let doc. Radové-Štikové: První kroky Kroužku 1965–1968, Zprávy památkové péče LXX, 2010, č. 6, s. 429–430.
Eva Volfová, V pravidelném čase u kulatého stolu, Zprávy památkové péče LXX, 2010, s. 431.
Petr Chotěbor, Kroužek docentky Radové, Zprávy památkové péče LXX, 2010, s. 432.
